Pruser na trase tramvajky č. 5

Byl příjemný dubnový večer. Na tramvajovou zastávku dobíhala maminka s kočárkem. Řidič počkal. Na této lince vždycky čeká. Toto není tramvaj jako každá jiná. Řidiči jsou vlídnější. Cestující se mezi sebou znají. Tato linka je nejkrásnější v Ostravě. Průvodčí venku zapíská, řidič zavírá dveře a vydává se na trať. Trať linky číslo 5.

„Kurva, stuj!“, volá třicetiletý muž vybíhající z restaurace „Na smyčce“ na rozjíždějící se tramvaj. Pozdě. Řidič už neslyší. Na příliš velké opozdilce se nečeká, už tak má tramvaj tři minuty zpoždění. Muž bude muset počkat hodinu na další tramvaj. Zatím netuší, že dnes už žádná tramvaj nepřijede. Herci i diváci jsou na svých místech, představení může začít..

Z druhé strany se blíží ke stanici Vřesina jiná tramvaj. Už projela skoro celou 9 km trať klikatící se úzkým údolím říčky Porubky. Je to vlastně taková horská tramvaj, vždyť okolní kopečky už patří k masivu Nízkého Jeseníku. Je to dnes poslední řidičova jízda. Ještě pár zastávek, hodit tramvaj do Vozovny, dát si sprchu a jít na pivo s přáteli. Dnes bude obzvlášť chutnat, jaro je konečně tady. Na výhybce Vřesina čeká stanovené tři minuty, protijedoucí tramvaj nepřijíždí.. jasně, vždyť začíná víkend... a to už se tady tramvaje přece nekřižují... Řidič vesele zacinká a rozjíždí se, čeká ho pár nepřehledných zatáček, pak porubské koupaliště, smyčka, vozovna, sprcha, příjemný večer...

Dvěma hlavním hercům a padesáti divákům zbývá pár sekund do okamžiku, kdy se smaže rozdíl mezi hercem a divákem a nudná činohra se změní v tragédii...

Minutu po havárii se rozjíždí sehraný stroj. Hasiči, vrtulníky, záchranky, policie. Desítky lékařů a sester se vrací ze zahájeného víkendu zpět do všech nemocnic. Bez řečí. O tragédii ví díky mobilní síti okamžitě celé údolí. Lidé postávají bezmocně před domy, odpovídají na telefonáty příbuzných a strachují se o ty, kteří nezvedají telefon. Každá z okolních vesnic tam má své zraněné, příbuzné, známé. Celé údolí je šokované rozsahem tragédie, výkon záchranného systému je však bezchybný.

Zaslouží si jedničku s hvězdičkou. Jiníby zasluhovali horší známku.

„....za nehodu je zodpovědný ředitel Dopravního podniku, kterého jsem před čtvrt rokem odvolal“, (primátor Ostravy 11.4.). Špinavý politický boj. To není fér. Trať byla v bezchybném provozu více než 70 let. Po bitvě je každý generálem. V šoku po shlédnutí tragického místa primátorovi ujely nervy. Dá se to pochopit.

„....jeden z řidičů překročil nejvyšší povolenou rychlost....“. Překročil ji o 1,5 km/hod. V rámci 3% tolerance přístrojů tedy jel přesně podle předpisů. Je mezi námi někdo, kdo nikdy nepřekročil povolenou rychlost? No jo, ale nám se to přece stát nemůže. Mladý kluk, který řídil tramvaj, leží v nemocnici s roztříštěnoupáteří. Hrozí mu 10 let kriminálu. Svůj trest už dostal. Nechtěl bych být v jeho kůži. Fyzicky i psychicky na dně. Do konce života mu nevymizí z paměti obrázek protijedoucí tramvaje, křik, pláč a sténání raněných. Zničený život, psychicky i fyzicky. Do konce života si na něj budou ukazovat a říkat: „...to je ten, který.........“

„...čísla nejsou tak tragická.....“ (TV NOVA, 12.4.). Překlad pro normálního člověka: Na počátku jsme oznámili 4 mrtvé, pak se ukázalo, že tam byli„jen“ tři. Vlastně se nic nestalo, jsou horší věci, že? Jedna nevhodně zvolená věta dokázala změnit smysl celé, jinak profesionálně natočené, reportáže. Škoda. Promiň Novo, snažili jsme se, ale nešlo to víc. Příště přitlačíme na pilu.

Je příjemné dubnové ráno. Na autobusovou zastávku dobíhá maminka s kočárkem. Řidič čeká. Na této lince vždycky čeká. Toto není linka jako každá jiná. Řidiči jsou teď ještě vlídnější. Cestující se mezi sebou znají. Tato linka je nejkrásnější v celé Ostravě. Linka číslo 5. Po tragédii na počátku dubna teď místo tramvají jezdí autobusy. Jsou to vlastně takové horské autobusy. Cesta pro ně není stavěná, klikatí se úzkým údolím říčky Porubky, má nezpevněné, zničené okraje. Už rok je ničí mnohatunové kamiony vozící materiál na stavbu. Když se míjejí, jedou krokem. Obvykle. Někdy taky ne. Mohly by jezdit i jinudy, ale tady je to hezčí a kratší.

„Kurva, stuj!“, volá třicetiletý muž vybíhající z restaurace „Pod kaštany“ na rozjíždějící se autobus. Pozdě. Řidič už neslyší, motor rozjíždějícího se autobusu je hlasitější. Z druhé strany od Vřesiny právě vyjíždí mladý, čtyřiadvacetiletý řidič plně naloženého kamionu. Mimo obec jede povolenou rychlostí 90 km/hod, možná o 1,5 km víc, ale nic se nemůže stát, jezdí tady už rok, silnici zná dobře. Ještě čtyři fůry, pak pauza, svačina, večer pivo, kytara. Na úzké silnici se bravurně vyhýbá protijedoucím autům. Ještě zatáčka a vpravo se objeví výletní restaurace „Pod kaštany“.

Herci i diváci jsou na svých místech, představení může začít...