Chystá Západ nový konflikt?
Autor: Jaroslav Štefec
Zatímco rozvědka USA varuje před "ruskou ofenzivou", Ukrajina se naprosto nepokrytě a otevřeně chystá „vrátit zpět historická území Donbasu, Luhanska a Krymu“. S tímto cílem u hranic s Ruskem shromáždila více než polovinu své armády. Podle informací samotné Ukrajiny se jedná o cca 130.000 mužů, vybavených zbraněmi z USA a dalších členských zemí NATO, včetně Turecka.
Na území Ukrajiny poblíž ruských hranic rovněž působí jednotky americké a britské armády, vybavené bojovou technikou, o níž toho není příliš známo. Působí zde i menší jednotky dalších členských zemí Aliance. Další vojenské jednotky zemí NATO (včetně české armády) jsou v tichosti rozmisťovány na území Polska a pobaltských zemí, sousedících s Ruskou federací. V Evropě jsou umístěny americké jaderné zbraně a letectvo USA nacvičuje jaderné útoky proti území Ruska.
Na pozadí těchto informací se domnívám, že informace o přípravě ruské armády na vojenskou ofenzivu je správná. Logicky. Rusko v posledních dvou stoletích čelilo dvěma smrtícím útokům do hloubky jeho území, při nichž šlo o samotnou existenci a přežití ruského národa. Počítaje v to i první světovou válku, nemyslím, že by současné vedení RF hodlalo riskovat v pořadí už čtvrtou katastrofální devastaci jejího evropského území.
Prvním útokem byl ten Napoleonův. Začal 24. června 1812 a s vidinou bohaté kořisti se ho zúčastnily i armády dalších dvanácti evropských zemí. Paradoxně většinu Napoleonovy armády tvořili dnešní Němci a Nizozemci (cca 338.000 mužů). Francouzi byli s „pouhými“ 125.000 vojáky v menšině. Jak to dopadlo, víme z hodin dějepisu. Přestože ruská armáda nakonec ustoupila až za Moskvu, která byla vyrabována a vypálena, byl Napoleon nakonec poražen a jeho Velká armáda, čítající 675.000 mužů, byla redukována na necelou desetinu. Přes 600.000 vojáků mnoha národností našlo na ruských pláních svůj hrob.
Téměř na den přesně po 129 letech, 22. června 1941, zahájila vojska německého diktátora Adolfa Hitlera operaci Barbarossa, která měla znamenat definitivní konec tehdejšího SSSR. I tato armáda byla armádou koaliční. 21 finských a 13 rumunských divizí nebylo při zahájení útoku právě zanedbatelným faktorem. Vedle nich působil v sestavě německé armády v okamžiku zahájení útoku i nezanedbatelný počet vojáků z Francie, Španělska, Chorvatska, Slovenska, Maďarska a Itálie. I tento útok, jehož pamětníci stále ještě žijí mezi námi, skončil totální porážkou útočníka a zničením jeho vlastní země, byť za cenu obrovských obětí všech národů tehdejšího SSSR a totálního zničení území, z nichž německá armáda ustupovala.
Nelze se proto divit vojenskému velení RF že zvyšuje stavy vojsk u svých hranic a s vysokou pravděpodobností skutečně plánuje v případě útoku z území Ukrajiny rychlou a drtivou odpověď. Ta by téměř jistě znamenala nejen konec současného ukrajinského režimu, ale pravděpodobně by také dala rázně najevo armádám zemí NATO, rozmístěným kolem ruských hranic, co by je (nejspíš) čekalo, kdyby se velení Aliance rozhodlo využít příležitosti a prohlásit se za „spasitele Ukrajiny“.
V této souvislosti bych se rád podělil o jednu vzpomínku. Na podzim roku 1982 jsem po skončení vojenského cvičení, imitujícího nasazení jaderných zbraní armádami NATO a Varšavské smlouvy, stál před velkou mapou válčiště, zahrnujícího celé území tehdejší ČSSR. Byla na ní zakreslena místa explozí nasazených jaderných prostředků, od taktických po strategické.
Praha, vedená v seznamu cílů strategických jaderných sil USA pod číslem 61, přestala existovat. Dvě dvoumegatunové exploze ji prakticky vymazaly z historie. Na území Čech snad nebylo místa, nezasaženého radioaktivním spadem. Zákresy postupu radioaktivních mraků prachu, unášených větrem, se křížily a prolínaly, před pásmy zničení a zamoření nebylo úniku. Stal jsem před tou mapou a uvědomoval si, že se dívám na (tehdy naštěstí pouze teoretický) hřbitov našeho národa, na obraz absolutní zkázy a smrti. Tanečky na okraji propasti, které dnes provádějí USA a evropské země NATO s Ruskem a jeho spojenci způsobují, že mi tato vzpomínka stále neodbytněji vystupuje z hlubin zapomnění a mění se v reálný obraz stále pravděpodobnější budoucnosti. Chřestění zbraněmi může kdykoliv přerůst v "horký" konflikt, který by byl nejspíš velmi rychle přenesen na území celé Evropy.
Jak se bohužel zdá, stávající vedení EU a politické reprezentace naprosté většiny zemí NATO jsou tomuto sebevražednému kroku více než nakloněny. V České republice je konkrétním projevem této schizofrenní situace totální a zničující destrukce ekonomických a diplomatických vztahů s Ruskou federací. Spadá sem i jmenování fanatičky Langšádlové z TOP09, pitomoučce volající po použití jaderných zbraní vůči Rusku, do čela zbrusu nového ministerstva pro vědu, výzkum a inovace. S celkem pochopitelným pobavením očekávám, co bude říkat česká vědecká obec na „demokratické vládnutí“ této druhdy stavební referentky, provozovatelky penzionu, profesionální poslankyně a rychlokvašené politoložky.
Představa, že válka s Ruskem vyřeší nevyhnutelnou ekonomickou krizi, která nás čeká, že vyřeší problém migrace, nebo odvrátí pozornost od domácích problémů evropských zemí a USA, je ryze chimérická. Zničení a zamoření území Evropy by v případě jaderného konfliktu zanechalo na její tváři takovou uhlíkovou a radioaktivní stopu, že bychom se z ní nejspíš už nikdy nevzpamatovali. A to „nikdy“ myslím ve smyslu existence evropské civilizace tak, jak jsme ji znali.
Jaroslav Štefec
Comments