Helmut zmizel, Kapitola XVI.

Mezinarodni ostuda, to je věc, keru si na Prajzke nikdo nemože dovolit. Prajzaci su hrdi na svoje uspěchy u Stalingradu, na svoje opravene baraky, na čiste ulice. Dokonce jim nevadi ani ty hlupe vtipy o zalevani zahradek olejem. Co jim ovšem vadi je to, když kdosik z Prajzke robi ostudu v zahraniči. To se na Prajzke neodpušťa. A ostudy z Mnichova, kde mnoho Prajzaku robilo diky německym pasum a z Ukrajiny, kde spočivaju kosti mnoha prajzkych sukmenovcu, se po Prajzke roznesly velice rychle. Ani pobyt na lužkovem patře kožniho odděleni se u nas neutaji.

Helmutuv tata, važeny člověk (bo na Prajzke si lidi važi lidi s penězama) se pustil do vysoke lokalni politiky a jako polityk se nemohl dovolit, aby prusery jeho synka ohrožovaly jeho karieru. Helmuta, genyja z Prajzke, zme naraz začali potkavat čim dal tym miň.

„Co je s tebu, synku? Na pivo nechodiš, na koncerty nechodiš, baby tě už tež nebavi… co se robi?“ zeptal sem se ho raz na Věchu, když se tam objevil.

„Fotr chtěl, abysem se šel lečit,“ odpověděl smutně a kopnul ferneta.

„Si nemocny? Cos lapnul? Rakovinu?“ zleknul sem se.

„Je to ještě horši, synci. Byl sem v odmašťovně a tam mi řekli, že sem alkoholik.“

Oddechli zme si. Tak to nebylo nic noveho, to zme věděli už davno. Kolikrat zme se smali takemu vychrtlemu chlopovi z Apolinařa, kery v televizi vysvětloval narodu, že každy, kdo si dokaže dat za den dvě piva, je alkoholik, je nemocny a měl by se lečit. Vychlubal se, že nikdy v životě neměl v hubě alkohol, přitom sam vypadal jak uchyl, kery je navic podvyživeny a vhodny pro ustavni lečbu.

Helmutovy alkoholicke přiběhy byly epochalni. Vždy, jak se brzo rano probudil, tedy v době kolem oběda, dochazal na jidlo do porubske menzy, kde vyžebral od studentek stravenku za dvě kačky šedesat, bo jim ukazal svoje třesuci se prsty s legendu, že je očni chururg, kery pravě dorazil po šestihodinove operaci z fakultky a zapomněl si peněženku na sale. Studentky mu to obvykle tak žraly, že mu nejenom že věnovaly stravenku, ale navic ho pozvaly na panaka do Slovana, přikupily mu smažak s hranolkama a ďabelku za předraženych osumnact šedesat a stravily s nim nasledujici noc, z kere vždy v pět rano uniknul ze slovy, že už musi, bo ho čeka pacient na operaci očni bulvy sicilske. Ty hlupe baby mu to věřily.

A tak byl jeden večer očnim chirurgem, druhy večer bojovnikem z Kuvajtu, třeti večer manažerem světozname kapely, pak bubenikem dechovky z jižni Moravy a všecky ty role zvladal dokonale. Aspoň podle vyrazu těch, keři mu ty kecy žrali.

„Ty vole, tak tys byl na lečeni? Povidej! Jaky je ten antabus?“ zajimalo Dejva.

A Helmut se pustil do povidani. Neznělo to vesele. Rodina se potřebovala na cosik vymluvit a tak ho nejdřiv začali schovavat před svobodnym světem. Když to nepomohlo, bo Helmut vždycky zdrhnul a pak robil v ludgeřovicke knajpě ještě větši bordel, než jaky robil, když se normalně vracal z centra, rozhodli se, že mu zaplati pobyt ve specialnim odmašťovacim zařizeni.

Lečebna Červeny Dvur byla na prvni pohled idealnim mistem, bo byla z Prajzke daleko. Jednu věc ovšem Helmutuv tata neodhadnul. Mistni exkluzivni prostředi, plne hercu, zpěvaku a spisovatelu se Helmutovi zalibilo. Naraz měl pocit, že se dostal mezi elitu. A v teto elitě naraz ziskal pozicu baviča. Našla se hromada vděčnych a věrnych posluchaču, kerym imponovaly jeho přiběhy, ty opravdove, aji ty vymyšlene, ty, kere sice nezažil, ale kere by zažit chtěl. Po pravdě řečene, tych vymyšlenych bylo vic.

A tak zme si pomalu začali zvykat na novy rytmus. Byly doby, kdy zme Helmuta par tydnu neviděli, a to se střidalo s dny, kdy byl s nama každy večer. Už si ani nepamatoval, kolikrat ho rodina do Červeneho Dvora uklidila. Všechno bylo v mlze. V lečebně hral haura, polykal antabus a bavil obecenstvo, po navratu do Ludgeřovic hral chvilu slušňaka, ale zanedluho začal řadit ještě vic, jak před posledni navštěvu lečebny.

Jenže Helmutova svobodomyslna duša churavěla, a jeho tělo tež. Už davno nebyl ten štihly synek, jak jsem ho poznal při odvodu na ostravskem vojenskem uřadě. Vliv koňskych davek alkoholu, střidaveho lečeni a přepijani antabusa se muselo na jatře projevit, a co huř, ani psychika už nebyla taka jak zamlada.

Přes to všechno vydělaval Helmut v jasnych chvilkach na podivnych transakcich plno peněz. Ale dodom na Prajzku si je nemohl brat. Tam by mu je mohli zabavit, aby neměl na chlast a baby. A tak chodival ku mně do kvartyra na Leninku, chvilu se vždycky prohraboval v knižkach a pak zas šel. Myslel sem si, že předstira zajem o moju filozoficku knihovnu enem proto, aby se dočkal teho okamžiku, kdy sem konečně nalel panaka, ťukli zme se, vypili do dna, on pak z flašky dopil zbytek a šel dodom.

Až raz mi došlo, že ke mně chodi za jinym učelem.

Jeden večer sem zbalil děvuchu, kera ze sebe robila intelektualku, a tak misto obvykleho cigara, kere sem si s mojima babama po chvilach špasovani daval, vylezla z lužka a začala se prohrabovat v knižkach. Když odevřela Bukowskeho, z knižky se vysypala hrst modrych Smetanu…

„Ty vole, ty tu maš vkladni knižku?“ hleděla na mě překvapeně. Asi tušite, že sem hleděl podobně.

Hned, jak sem ju vypakoval, šahnul sem namatku po dalšich knižkach. Byly tam. Pěkne, modre, vylisovane bankovky. Dokonce sem zjistil aji system. Na každe padesate strance byl maly svazeček. Autory si Helmut vybiral velice pečlivě. Vždy se jednalo o vyrazne světove autory a vždy byli alkoholici. Ať už sem šahnul po Hrabalovi, Hemingvejovi nebo Bukowskem, nikdy jsem nechybil.

Uvědomil sem se, že sem vlastně pro Helmiho plnil funkci trezora.

Nevadilo mi to. Tuž, mohl mi cosik řict, bo by asi byl překvapeny, kdyby raz přišel, knihovna by tam nebyla a ja bych se tvařil, že všecko je v antyku. Vlastně, jak ho tak znam, překvapeny by nebyl. Mavnul by ruku a řekl by: „To je škoda, měls tam docela dobre kusky ke čteni…“

Ale Helmut to neřekl. Zase zmizel. Bylo nam jasne, že je na jakysik čas uklizeny v odmašťovně, ale věděli zme, že až se vrati, všecko bude dobře jako dřiv. Že až se zas objevi, bude mět v baťohu kartony cigaret a flašky burbona, sedneme do taxika a odjedeme kajsik daleko až do jižnich Bekyd kde si pronajmeme kus hotela, tam zežereme celu kuchyňu, vypijeme cely bar a pak zase taxikem odjedeme zpatky do civilizace, z čehož budu nadšeni jak zaměstnanci hotela, tak taxikař, kery při takem poslednim vyjezdu za jednu jizdu zarobil vic jak za cely měsic ježděni mezi Atomem a novym ředitelstvim VŽKG.

A na to zme se těšili jak mali synci.

* * *

Předchozi kapitoly z knihy Vitězslava Hrčky a Ladislava Větvičky HELMUT možete najit tady. Celu enem na mailu autora.