Kdyby si byl byval archanděl Gabryjel radši kupil obloženy rohlik…

Na počatku leta roku 2018, sto roku od likvidace Rakusko-Uherska, sem stal v Sarajevu na břehu řeky Miljačky.

Za mnu byl Latinsky most, přede mnou ulica, do kere kdysik omylem zabočila kolona vozu s tehdejšima představitelama okupačni moci. Když si česky řidič Leopold Lojka z Telča a hodnostaři v jeho voze uvědomili svoju chybu, zaveleli k navratu na nabřeži, kudy chtěli uniknut potencialnim atentatnikum. Lojkuv třeti vuz v koloně však zastavil pravě na rohu budovy, kde si devatenactilety jihoslovansky nacionalista Gavrylo Pryncip kupoval v Schillerově lahudkařskem obchodě obloženy rohlik.

Nevěřic vlastnimu oku, přimo před nim se objevil cil, o kerem se domnival, že je už davno ztraceny. Pravě ve třetim voze totiž seděli všeci představitele okupačni mocnosti. Stačilo par kroku ze schudku Schillerova lahudkařstvi, archanděl Gabryjel, teda sorry, Gavrylo Pryncip vytahnul svuj kver a ulicu plnu jasajicich davu zazněly dva vystřely. Jeden miřil na Františka Ferdynanda (*1863 Graz; +1914 Sarajevo), naslednika rakousko – uherskeho trunu, druhy pry na Oskara Potiorka (*1853 Bad Bleiberg; +1933 Klagenfurt), guvernera anektovane Bosny a Hercegoviny.

Prvni vystřel byl přesny a zasahnul naslednika trunu, druhy minul svuj cil a pravděpodobně diky reakci davu nezasahnul Oskara Potiorka, šefa okupačni spravy v Sarajevu, ale Žofii Maryi Josefinu Albinu Chotek, hraběnku z Chotkova a Vojnina, manželku naslednika. Oba zasaženi zemřeli kratce po provedeni atentatu.

Nečekanym svědkem cele tragedyje byl česky řidič hraběte Františka Harracha, majitela vozu, Leopold Lojka. Vyučil se ve Švabově u Jihlavy řeznikem. V ramci vojenske služby se zučastnil cisařskych manevru ve Velkem Meziřiču v zaři roku 1909. A tam o sobě dal vědět. Jako hosti tamniho hraběte Františka Harracha, majitela velkomeziřičskeho panstvi, byli přitomni aji rakusky cisař František Josef I., německy cisař Vilem II. a arcivevoda a naslednik trunu František Ferdinand d‘Este se svojim styčnym dustojnikem, arcivevodu Karlem Františkem Josefem (mimochodem, pozdějšim cisařem Karlem I.). To su nahody, co?

Po skončeni manevru se přihodila mimořadna věc: kvuliva světlam z reflektora se splašili koně dragounskeho pluku. Leopold Lojka byl mezi těma, keři se s nasazenim vlastniho života snažili splašene koně zastavit a uklidnit. Při tom byl važně zraněny. Ziskal si tym ale sympatyje hraběte Harracha, kery ho po uzdraveni přijal do svojich služeb.

Leopold žil do štyryceti. Ale stihnul teho jako malokdo! Stal se řeznikem, vojakem, řidičem nastavajiciho cisařa, kereho za nim zastřelili, služil poslednimu cisařovi Karlovi, stal se tatu dvuch děcek a zaroveň hostinskym ve městach Znojmo a Brno a nakonec umřel v letě roku 1926 nad svoju knajpu v brněnske Vranovske ulici.

Hrabě Harrach a řidič Lojka opustili Videň 31. května roku 1914. Tenkrat sice nebyly tak špatne dalnice jak dneska, ale přesto svuj cil – Sarajevo dosahli až 18. června, bo robili ruzne okliky, dobrodružny hrabě Harrach byl romantycky cestovatel a když už se pustil do take dalky, chtěl vidět všecko možne. Jak kdyby tušil, že normalni svět konči a je třeba si užit, co se da, a tak jeli okliku přes Bukurešť, v Karpatach bojovali s medvědem, auto muselo byt z rozblacenych cest mnohokrat vytahovane volama (mam na mysli zviřata, nikoliv lidi). Do Sarajeva dorazili včas. A tak do reprezentatyvniho kabryjoleta značky Gräf & Stift Double Phaeton espezetky A-III-118 mohli v nedělu 28. června 1918 nastupit muž a žena, určeni k osudovemu setkani s Gavrylo Pryncipem.

* * * Po Gavrylo Pryncipovi byl po Velke valce pojmenovany přilehly most, do chodniku byly hluboce otištěne stopy atentatnika, kery změnil běh dějin a do zdi budovy, odkud atentatnik vyšel, byla vsazena pamětni cedula, kera popisovala tento čin.

Dnes, sto roku od konce Velke valky, bylo jmeno mostu změněne, most nese opět jmeno Latinsky, tak jako za Rakusko-Uherska. Pamětni deska byla odsekana a nahrazena jinou. Chodnik byl zrekonstruovany, stopy Gavrylo Pryncipa byly zničene a nahražene obyčejnu dlažbu. Řika se, že narod, kery zapomina nebo přepisuje svoju hystoryju a niči jeji připominky, bude nuceny si tuto hystoryju zopakovat.

Nechci, aby se tato hystoryja opakovala. I proto pišu tuto knihu. Informace, kere vynašim zpět na světlo světa, su mnohdy davno zapomenute. Nejsou asi po chuti těm, keři z Velke valky vyšli jako vitězove. A tak se v dnešnich učebnicach možete dočitat, že prvni světovu valku rozputalo Německo a jeji přičinu byla vražda Františka Ferdinanda d’Este, následnika rakusko-uherskeho panstvi. Nic neni dal od pravdy, než tato pokrucena věta, zastirajici skutečne přičiny udalosti, kere navždy změnily tvař tehdejšiho světa.

V prvnich rokach dvacateho stoleti na Bosnu silně pusobily vlivy z okolnich slovanskych zemi. Už před anexi Bosny v roce 1908 přichazaly do Bosny ze Srbska a Černe hory skupiny aktyvistu, keři mezi mistnim pravoslavnym obyvatelstvem burcovali proti habsburske monarchyji. Centralni uřady se snažily rozvijat Bosnu tajak okolni uzemi Řiše, stavjat železnice, cesty a podporovat podnikani. Na jedne straně temu ale branili zabedněni Maďaři, keři se obavali konkurence, za druhe horke balkanske hlavy a třaskavy mix islamu, pravoslavi a katolicizmu neumožňoval taky rychly pokrok tajak v klidnějšich oblasťach Řiše. A tak se uřady misto demokratyzace poměru v jihoslovanskych krajach často uchylovaly k byrokratyckemu tlaku a policejnim represim.

Uzemi Bosny bylo už před Velku valku přeplněne vojenskyma posadkama, přece jenom, když anektujete jakesik uzemi, je třeba ho ochranit, než si na noveho vladca poddane ovce zvyknu. Narodnostni nadšeni mistnich zesililo po vytlačeni Turku v balkanskych valkach v rokach 1912-13. Byly to krute a nemilosrdne boje a islamsky okupant vyvraždil desetitisice nevinnych Srbu, Bulharu, Chorvatu, Makedoncu a Řeku. Mezi obyvatelama Bosny se rozšiřila vira, že po padu islamu a Turku by mohl nasledovat aji konec moci Habsburku. To samozřejmě nezustalo Vidni utajene, bo tajne služby už tenkrat fungovaly poměrně efektyvně a jak vime z popisu aktyvit sudruha Bretschneidera, nazory lidu byly poměrně efektyvně předavane vladnucim vrstvam.

A tak pro jistotu stahovali sudruzi z videňskeho generalniho štabu na jižni hranice Řiše se Srbskem a Černu Horu dalši a dalši vojenske jednotky. Take jednotky ovšem nemožu ležet enem tak nečinně a čumět do stropa, bo jak znamo neni nic horšiho než znuděny vojak. A tak se čas od času planovaly vojenske manevry, kde si vojaci trenovali, jake to je pichat do jineho bodakem nebo střilat mu do hlavy z děla. No a jedny take manevry naplanovala Videň na 28. červen 1914. Duležitost manevru měla podpořit aji učast nastavajiciho cisařa Františka Ferdynanda. Nebylo to dobre datum. Je to vyznamny pravoslavny svatek posileny tym, že toho dne roku 1389 došlo k vyznamne bitvě na Kosově poli mezi Srbama a Turkama, kera sice skončila remizu, bo v boju padli jak srbsky kniže Lazar, tak aji turecky sultan Murad, ale praktycky znamenala pro Turky volny postup při dobyvani dalšich křesťanskych oblasti Balkanu.

Neni dobre, když zastupce okupačni mocnosti pravě v taky den provokuje v otevřenem voze (jestli vam to připomina cosik z okupovane Prahy z května roku 1942, pak je to samozřejmě podobnost čistě nahodna). Anebo ni?

Nemožeme se tedy divit, že k atentatu došlo pravě v ten den a pravě v Sarajevu. Sam bysem nevybral cil a termin lepe. Vybrat si spravny termin, to neni enem tak. Ne nadarmo si vybral sudruh Hytler pro svuj utok na Polsko prvni školni den a pro svuj utok na kamoša Stalina prvni letni den. Ale to je zas jiny přiběh.

A tak sem stal na břehu řeky Mijačky vedle Latinskeho mosta na schodach labužnictvi, z kereho je dneska muzeum a přemyšlal, jestli si mlady Gavrylo (jmeno mu dala mama podle archanděla Gabryela) uvědomoval, co zpusobi tym, že si nekupil ten obloženy rohlik.

Přiběh je z nove knižky Ladislava Větvičky „S Jarkem Haškem po 100 rokach OKOLO RAKUSKO-UHERSKA“. Všecky dily teto knihy vhodne pro format blogu možete pokupě najit pod timto odkazem, kde budu vychazat až do konca červenca.