Na jednom uzemi nemožu žit dva kmeny. Chvilu ja, ale pak musi ten slabši ustupit

Tuž kde jinde chcete začat cestu okolo Řiše, když ne tam, kde Rakusko aji s Uherskem vlastně skončilo? V Sarajevu.

A tak sem sednul jedneho dňa na kolo a za štyry dny sem byl v Bratislavě. Bylo to jednodušši, než sem čekal, ale to se neni čemu divit, když skoro celu cestu valite podel Moravy a Dunaja. Jak každe male děcko vi, to je z kopca. Bo do kopca voda neteče, to da rozum. V Prešporku sice řidič trochu blbě čuměl, když sem strkal kolo do autobusa, ale přes města mě fakt nebavi jezdit. Letenka z Bratislavy do Bosny byla neuvěřitelně levna. Ja to kura nechapu, jak možu ty ajrolinky ekonomicky profinancovat let za 9,9€ na osobu. To je v našich penězach jakychsik 250,- Kč. Za ty prachy bysem se do te Bratislavy nedostal ani vlakem!

A pokud to ty ajrolinky profinancuju, tak jak je možne, že ostatni lety maju take drahe? Temu kura nerozumim. Je fakt, že letadlo do Tuzly bylo narvane do posledniho mistečka. Možna aji pilotovi seděl kdosik na klině, tež sem si tak připadal, když u okynka seděla jakasik tlusta rakuska hajtra a v uličce vyznavač Mohamedovy viry, kereho by si Rajko Doleček tež vzal do parady, kdyby ještě byl na světě. Vojenske letiště v kopcach nad Tuzlou teho dost pamatuje. Tady pry přivažali bosenske armadě zbraně z byvale NDR. Aspoň mistni chlopi se tym chlubili u flašky rakije. Ale věřte jim, kdo vi, kaj je pravda. Každopadně Bosna a Hercegovina je stat, udržovany uměle. V čele země stoji Vysoky představitel pro Bosnu a Hercegovinu, kery je voleny Radu pro implementaci miru. To je nazev, co? Ale fakt se to jmenuje tajak řikam – v angličtině Peace implementation committee. Tak to bylo stanovene Daytonskyma mirovyma dohodama z roku 1995 a od te doby se nic nezměnilo. Tyto dohody rozdělily Bosnu na Republiku Srbskou a Federaci Bosny a Hercegoviny. Republiku Srbskou ještě rozděluje nezavisly status města Brčko. Složite, že? Tak to zrobim ještě složitějši. V Bosně dneska žiju dva narody, Srbi a Chorvati (za Rakuska spočitali 37% muslimu – tedy v dnešnim slangu Bosňaku, 44% pravoslavnych – tedy Srbu, 18% katoliku – tedy Chorvatu). Za muslimske okupace mnozi z nich nevydrželi utlak a konvertovali od křesťanstvi k islamu, aby se jim lepe žilo, bo muslim nemusel platit džizvu. Džizva je daň z hlavy vybirana muslimama u poraženych narodu od každeho, kdo nechce konvertovat k islamu. Zvykejte si na tyhle nazvy, bo jak nezačnete branit svoju kulturu a svuj zpusob života, budete brzo tež platit džizvu a ještě budete tvrdit, že tak je to spravne, tak to ma byt. Ale to je fakt jiny přiběh, o tym si povime někdy jindy.

Vraťme se fčil k tym dvěma narodum, žijicim v Bosně, k Srbum a Chorvatum. A k nim musime připočitat ještě ty poislamizovane Srby a Chorvaty, tedy Bosňaky.

Grafity kajsik ve Federaci Bosna & Hercegovina

Pravě z tychto islamizovanych Srbu a Chorvatu zrobil velky vudce Jozef Brož Tyto narod a pojmenoval tento narod Bosňaci. A tak aktualni stav je taky, že v Republice Srbske žiju Srbi, ve Federaci Bosna a Hercegovina žiju Bosňaci a Chorvati. A všeci navzajem se nemaju radi. Stači pojezdit chvilu třeba stopem, bavit se s řidičama a pochopite, že dalši valka bude. A nemusi to tak dluho trvat. Bo srbsky řidič nadava u mešit a katolickych kostelu, chorvatsky řidič nadava u mešit a pravoslavnych kostelu a bosňacky řidič nadava všude a furt. Jebem ti majku.

Bosna samotna to v hystoryji neměla jednoduche, samostatna byla vlastně enem chvilu, jako kralovstvi, a to do roku 1463, než ju okupoval tehdejši největši islamsky narod čislo jedna – Turci. To už je u islamu taky zvyk, řika se temu entropia. Jak se mu nebranite, tak se roztahuje. A tehdy se obyvatele Bosenskeho kralovstvi nemohli nějak dohodnut na obraně, a tak je muslim okupoval na vic jak 400 roku. To už tak na světě chodi, že ten, kdo se nebrani, byva poraženy. Dokonce aji ten, kery se brani, byva poraženy, dřive nebo později. Samotnou obranou totiž ještě nikdy nikdo nevyhral. To plati ve fotbale, v hokeju aji ve valce.

Už z mapy je patrne, že tento stat by bez natlaku protektora byl naprosto neživotaschopny

Vraťme se ale do roku po turecke okupaci – pravě diky muslimskemu utlaku se slovanske obyvatelstvo pravoslavnych Srbu a katolickych Chorvatu snažilo unikat na sever, tedy z dosahu Turku a tak se stalo, že se pomišalo navzajem. A tak v jednom udoli žili Srbi, v druhem Chorvati a naopak. A tak v jednym udoli mate katolicky kostel, v druhem pravoslavny a mezi tym čni do nebe jak vztyčene ukazovačky minarety. Za všecko može Turek.

Nejpykantnějši na tym všeckym je fakt, že nejodbojnějši z bosenskeho uzemi, pravoslavni Srbi, unikali před Turkama a stěhovali se až za hranicu do Uher, na uzemi Krajiny a Slavonyje v dnešnim Chorvatsku, kde byli velice ochotně přijimani mimo jine do bezpečnostnich složek ochrany statni hranice, bo měli zkušenosti a moc dobře věděli, co je muslim v podobě osmanskeho Turka zač. Tito Srbi, jejichž rodiny žily na uzemi Krajiny a Slavonyje desitky a stovky roku, byli před dvaceti rokama etnycky vyčištěni. A nebyla to mala čistka, bylo jich vyčištěnych přes 200 tisic! A tak byli z uzemi Krajiny a Slavonyje paradoxně vyhnani v letě 1995, necelych dvacet roku před počatkem pochodu převažně muslimskych imigrantu z jihu na sever. Etnycka čistka proběhla v ramci vojenske operace chorvacke armady „Buřka“ (Oluja) pod vedenim chorvatskeho generala Ante Gotoviny, rodaka z mojeho oblibeneho přimořskeho městečka Pakoštane. Operaci provedl ve spolupraci několika desitek dustojniku z USA, keři byli kratce předtym penzionovani z armady Spojenych statu, aby kratce po uspěšne operaci byli opět přijati zpět na puvodni pozice.

Republika Srbska Krajina (1991-95)

To už je u velmoci taky zvyk, když chcu pomoct spojencum v cizi zemi a nechcu, aby se poznalo, že se to robi oficialně, tak tam pošlu vojaky v penzi nebo na dovolence. Nerobi to enem Rusi, mile děti, robi to tak všeci, ale to je zas jiny přiběh, to vam budu vypravjat jindy.

Vraťme se fčil eště raz do doby, kdy se v roce 1463 nadvlady v Bosně ujali Turci. Ti tam vydrželi až do roku 1878, kdy se Srbi vzbuřili a vyhnali Turka pryč. Na berlinskem kongresu v letě toho roku pod dohledem Německa, Italie, Francie, Brytanyje (to je taka znama čtyřka, kera rada rozhoduje na konferencich, že?), Ruska, Turecka a Rakuska bylo mimo jine rozhodnute, že hašteřivi obyvatele Bosny (Chorvati, Srbi a jejich islamizovani bratři) se neumi dohodnut a na třicet roku bylo toto uzemi svěřene do dočasne spravy Rakuska.

Kdyby už tenkrat byli sudruzi na kongresu trochu předvidavi a přidělili oblasti obyvane srbskym obyvatelstvem Srbsku a oblasti obyvane chorvatskym obyvatelstvem k Chorvatsku (tehdy pod spravu Uherskeho kralovstvi, mohli zme byt v buducnu ušetřeni strašliveho vražděni a ničeni kulturnich hodnot… Nestalo se tak. Rakusko si Bosnu a Hercegovinu v roce 1908 bez řeči ponechalo, což vedlo k važnemu zhoršeni mezinarodni situace a nebylo daleko k Velke valce už tenkrat, ale čas, jak uvidime později, ještě nenazral.

Minyster zahraniči Rakuska Aehrenthal se rozhodnul, že ostatni velmoci postavi před hotovu věc, fait accompli se temu řika. Dne 6. řijna 1908 předal rakusko-uhersky velvyslanec v Konstantynopoli markrabě Pallavicini velkemu vezirovi Kiamilu pašovi nótu, kde oznamil Turkum anexi Bosny a Hercegoviny. Ve stejne době předali velvyslanci Rakusko-Uherska v metropolich Zapadu osobni dopisy cisaře Františka Josefa I., kde informoval o tomto kroku.

Jaka byla reakce v Rusku? „Toto hnízdo loupežníků zvané Rakouská říše, spoléhalo na to, že mu ostatní podobná lupičská hnízda, zaměstnaná v daném okamžiku vlastními záležitostmi, umožní tuto zlodějnu (tj. anexi Bosny a Hercegoviny). Vůdci dalších podobných band se však na této loupeži chtěli zjevně podílet a již týdny svým zlodějským žargonem diskutovali – jak už to zloději dělají – o všech možných anexích, kompenzacích, kongresech, konferencích, deklaracích, delegacích a tak dále.“ Lev Tolstoj, listopad 1908

Jak asi byli naštvani Srbove, si možeme představit, ale nic se s tym v tomto okamžiku nedalo robit. A tak se balkanske narody vybily aspoň na vytlačeni Turecka z Balkanu (kromě teho kusku, kery mu zajistili Angličani, keři měli strach z ovladnuti Bosporu a Dardanel Bulharskem, za kerym stalo Rusko). Zlo však již bylo zasete a nenavist mezi Srbskem a Rakuskem se nedala schovat. Desetileti a staleti kooperace byly pryč.

V Rakusko-Uhersku byla anexa Bosny přijata jako jakesik obrovske vitězstvi. Odraža se to třeba v dopise Františka Jozefa minystrovi zahraniča baronovi Aehrenthalovi z 11. řijna 1908:

„Drahý barone Aehrenthale! Teď když pominuly první vzrušené dny, je mou povinností Vám co nejupřímněji a nejsrdečněji poblahopřát ke znamenitému provedení anexe. Díky Vám jsme Evropě znovu ukázali, že jsme stále velmocí! Výborně! Vy sám jistě pociťujete nelíčenou radost a zadostiučinění, že jste tak úspěšně splnil Váš úkol. Pokračujte ve své práci jako doposud a nenechte si od nikoho líbit žádné nesmysly. Nyní je však hlavní udržet v Bosně železnou rukou klid. Jakýkoli pokus o puč nebo o proniknutí srbských četnických band přes hranici musí být potrestán zastřelením, pověšením apod. Obzvlášť pevně musíme držet na uzdě Srby v Bosně, musíme je neustále zastrašovat…Každý srbský emisar musí být neprodleně vypovězen ze země.“

Většina Chorvatu v habsburske monarchyji i v Bosně a Hercegovině anexi přivitala a žadala urychlene sjednoceni Bosny s chorvatskyma zeměma. Srbi v Bosně i v Srbskem kralovstvi, podporovani Ruskem a Tureckem, se naopak postavili proti anexi a podněcovali mohutne demonstrace. Kryzi se podařilo zažehnat teprve na jaře 1909, kdy Rakusko-Uhersko vyplatilo Turecku za odstupeni Bosny mnohamilionove odškodne a zaroveň stahlo svoje vojenske jednotky z Novopazarskeho sandžaku. Velmoci přinutily Srbsko, aby se smiřilo s aktualnim stavem.

Hystoryci tvrdi, že rozhodnuti Vidně okupovat svěřena uzemi bylo největšim zahraničněpolityckym omylem v dějinach habsburske řiše, kery přimo vedl k jejimu kolapsu v roce 1918. Cosik na tym bude. Ale asi se prostě neda nic robit, my si ty hystorycke zkušenosti musime proživat zas a znova, bo zme blbi a nedbame na hystorycka poučeni.

Je už po tisice roku prokazane, že pokud su na jednom uzemi dva kmeny, pak byť to može dluho vypadat mirumilovně, je to enem otazka času, kdy nastane bod zlomu, životaschopnějši kmen ziska převahu, vyvraždi chlopy z te druhe šichty a přivlastni si jejich děcka a ty nejhezči roby. Tak to prostě vždycky bylo a vždycky bude.

A z teho vyplyva tež jine mocenske pravidlo – pokud chcete jakesik uzemi ovladat, musite tam mět pokud možno dva narody, anebo jeden narod se dvěma naboženstvima a rozumně je furt proti sobě popichovat, aby měli pocit, že ti druzi su ti zli, a vy jako vladce ste ten hodny, kery pomaha udržovat klid a ordnung. Jak je to jednoduche, že, když si uvědomite desitky a stovky roku zpatky jak vznikaly konflikty a jak naopak mocnosti udržovali status quo na vybranych terytoryjach… Proto tež nevěřim temu, že mirotvurci v Pařiži v roce 1919 po koncu prvni světove měli umyslu udržet v Evropě mir.

Rozdělit Evropu tak, aby v ruznych statach byly silne narodnostni menšiny, to može zrobit enem ten, kdo planuje valku. Ale to nic, nebuďte smutni, to je zas jiny přiběh, o tym vam budu vypravjat jindy.

Přiběh je z nove knižky Ladislava Větvičky „S Jarkem Haškem po 100 rokach OKOLO RAKUSKO-UHERSKA“. Všecky dily teto knihy vhodne pro format blogu možete pokupě najit pod timto odkazem, kde budu vychazat až do konca červenca.