Olympijská myšlenka

---

OLD SHOOTTERHAND pravil: „Tyvole, původní i nepůvodní olympijská myšlenka byly už dávno porušený!“*

Toto zamyšlení vzniklo původně již před více jak třemi lety a mělo být jednou z kapitol knihy Majn Kochbuch, ale nakonec se tam (ještě s několika dalšími úvahami) nedostalo. Důvodem bylo jeho nedokončení před pevně stanoveným (předtím ovšem již 3x posunutým) termínem odeslání knihy do tisku (samotná kniha vznikala 2 roky). Je to vlastně další kacířské zamyšlení Old Shootterhanda nad profesionalizací, globalizací a komercionalizací sportu a ztrátě původní kmenově národního a individuálního charakteru sportovního soupeření. Text je tím pádem trochu delší…

. . . . . .

Seděli jsme zase se Shootterhandem, Pepou, Mirečkem a Bušmenem v hospodě u našeho stolu a čuměli na Novu na Borhyovou, která tam ovšem dneska nebyla. Chyběli i oba Fořtové – ne v televizi, u stolu, samozřejmě, páč jakožto dragouni plechový kavalerie trávili aktuálně večery na kombajnech a mlátili ourodu.

Zprávy skončily a Toník přepnul na ČT sport, kde byl nějakej sestřih nejzajímavějších momentů z právě proběhlý olympiády. Začínalo to samozřejmě ukázkama slavnostního zahajovacího ceremoniálu.

„Tyvole!“ zařval Bušmen, jak zmerčil modrýho mužíčka. „Hned to přepni! Na tuhletu buzerantskou přehlídku nebudeme koukat!“

 Toník se nejistě rozhlídnul po hospodě. A protože nikdo neprotestoval, všichni koukali před sebe do svejch půllitrů nebo do ubrusu a zarytě na souhlas mlčeli, jak už to v Čechách v takovejch případech bývá, tak televizi přepnul zpátky na Novu. Běžela tam nějaká hollywoodská pitomost pro bezmozky s Winem Dieselem.

„Tyvole,“ povídá Mireček Bušmenovi, „máš recht. To byla hrozná trapárna, ta letošní olympiáda.“

„Už jen ty děsný mundúry, co měli naši na zahájení…,“ přisadil si Pepa.

„Jo, hnus!“ kabonil se Bušmen.

„Tomu chlapci jenom nerozumíte,“ začal je ironicky poučovat Shootterhand. „To je móda a s tou je to jako s moderním uměním – jak se to nám, normálním lidem, nelíbí, tak je to vysoký umění. A tohle bude zase ta haute couture** (což ovšem ten kokot vyslovil jako „ót kytýr“) – vysoká móda nebo přesněji špičková krejčovina – jak říkají Francouzi a taky to bylo dělaný na přehlídku u nich, ergo ti tomu tutově rozuměli.“

„Měl to Tonda nechat,“ vtipkoval jsem, „mohli jsme se sázet, kdo z těch sportovců je chlap a kdo ženská.“

Pepa se uchechtnul, Bušmen se zatvářil jako kakabus.

„Tyvole, a co ten babochlap boxer, co zmlátil tu holku?“ rozohnil se Bušmen. „hnus, velebnosti!“

„Francouzi nemaj podepsanou Istambulskou úmluvu?“ zajímal jsem se sarkasticky.

Old Shootterhand se zasmál. „Tyvole, teď s´ uhodil hlavičkou vo hřebíček. Francouzi možná, ale Alžír nejspíš ne.“

„Jakej Alžír?“ nechápal jsem, „dyť nejmíň půlka Alžíru už je ve Francii, fůra sportovců jsou naturalizovaný Afrofrancouzi – podívej se na ten jejich fotbalovej mančaft!“

„Hele, já nechápu, proč jsou z tý letošní olympiády všichni tak strašně vytočený,“ vpadnul do debaty zase Old Shootterhand. „Vždyť tahle sportovní megashow stojí za starou belu už dlouho, možná tři, čtyři, pět dekád, ne-li dýl, co se do toho namontovala politika a byznys. Navíc všechny ty woke číčoviny jako že to bude udržitelná nejzelenější olympiáda, půlka jídel bez masa, genderová rovnost a inkluze – to přece inzerovali zcela otevřeně už dopředu. Tak proč teď takovej poprask?“

„No, protože na kecy jsme zvyklý a už to nevnímáme. Žijeme v informačním bordelu, takže jsou lidi otupělý. Dneska jsou zaklínacíma formulkama udržitelnost, inkluze a demokracie. Podle toho bys měl mít udržitelný, inkluzivní a demokratický snad i vlastní hovno, jinak bys za něj musel platit emisní povolenku. Takže to lidem v tý inflaci slov nedochází,“ odvětil jsem, „jenže když to pak vidíš černý – totiž modrý – na bílým (narážel jsem na toho modrýho mužíčka) nebo když dá babochlap bombu čenichovku biologický ženský, tak to už je jiná. Stejně, jako ti nedocházej všechny ty kecy vo gríndýlu, dokud nedostaneš infarkt, když ti přistane ve schránce složenka za elektriku.“

„Podle mě to nedotáhli,“ řekl Pepa, „tu inkluzi. Proč budou teď pořádat jako další paralympiádu? Nediskriminuje to ty postižený sportovce a nevyčleňuje je to z normální společnosti? Já bych to spojil. Když rovnost genderová, tak inkluze na plný pecky. Jako ve školách! A ty emisní povolenky na naše hovna – ty ještě přijdou, to si piš!“ obrátil se na mě.

„Jako myslíš závody paralympiků s normálníma olympionikama?“ nepochopil Pepu na první dobrou Mireček. Tohle se mu sem tam stávalo, on byl z tý naší party trochu pomalejší.

„To byl jen vtip,“ vysvětloval mu otcovsky Pepa. „Zapomeň na to,“ a položil mu chlácholivě ruku na rameno.

„A neměl by náhodou během olympiády bejt klid zbraní – jako mír?“ zeptal se zase Mireček. „Ve starým Řecku to tak bejvávalo, ne?“***

„Ve starým Řecku, tyvole,“ vložil se do toho Old Shootterhand, „byl klid zbraní vyvolanej potřebou delegovat ty nejlepší a nejsilnější chlapy jako sportovce! Nikdo, kdo by válčil, by nemoh´ ty nejsilnější a nejlepší válečníky odvolat z boje, páč by mu tam chyběli a nejspíš by prohrál.“

Upřeli jsme na něj svoje poněkud nechápavý zraky.

„Olympiáda ve starým Řecku, volové, byla vlastně soutěž v bojovejch sportech,“ pokračoval Old Shootterhand a významně se po nás rozhlídnul, jakože teď nám to zase jednou intelektuálně nandá (kokot jeden!). Ale protože jsme jeho divoký teorie znali a bavily nás, čekali jsme, co z něj zase vypadne.

„Takže co tam tehdá všechno měli?“ položil Shootterhand řečnickou otázku. „Hod voštěpem – tím se tenkrát bojovalo, nebo ne? Hopliti, falangy…“

Všichni jsme přikývli. Netuším, jestli Pepa, Mireček a Bušmen věděli, co byli hopliti a falangy, ale tvářili se, že jo.

„Lukostřelba, hod diskem**** a zápasení – prostě věci, který se tehdy používali v boji. Byl tam dokonce závod v běhu těžkooděnců – to je, jakoby dneska běhali třeba čtyřstovku vojáci v plný polní…“

„Američani by mohli mít na ten běh výjimku a lítat helikoptérama,“ poznamenal jsem.

„Jak to myslíš?“ zeptal se bezelstně Pepa.

„Saigon, Kábul a tak,“ vysvětloval jsem. „Nepotřebuješ umět běhat, když pro tebe přiletí helikoptéra…“

Old Shootterhand mi do toho trochu rozzlobeně skočil. „Počkej, vole, tenkrát žádný helikoptéry nebyly! Tehdy se totiž bojovalo rukama a chodilo se po svejch, nejezdilo se tankama, nelítalo letadlama a nestřílelo raketama nebo se neřídili drony počítačem někde vod stolu.“

„Jo,“ povzdechl si Bušmen, „za mejch mladejch let se rukama i makalo…“

S Mirečkem jsme se tý jeho poznámce smutně pousmáli.

„To víš, mladá generace zjistila, že prací rukama si na sójový lattéčko nevyděláš,“ dobíral si ho Pepa.

„No, bať,“ souhlasil Bušmen, „páč po šichtě, kdy makáš rukama, musíš jít doplnit tekutiny, čili jdeš na pivo,“ a na důkaz svojí příslušnosti ke stále se zmenšující pracující třídě zvednul půllitr: „Na všechny dělníky světa!“ a mocně se napil.

„Nepřerušujte tok mejch myšlenek, kokoti,“ napomenul nás Old Shootterhand. „Zpátky k antický Olympiádě a klidu zbraní: takže kterej městskej stát chtěl vyhrát, musel vyslat svý nejlepší a nejsilnější borce, aby se utkali ve sportovním klání, proto se přerušil případnej regulérní boj, aby ti nejlepší mohli na kolbiště do Olympie.“

„Hele, sorryjako,“ přerušil jsem ho, „to ale za mě nemá moc logiku. Co kdyby – řekněme – strana A vyslala svý nejlepší borce na ty hry a strana B by to zjistila, svoje by neposlala a stranu A by pak snadno porazila.“

Old Shootterhanda to nijak nevykolejilo. „Tam ale byl jako pojistka náboženskej imperativ, vole! Proto se soutěžilo v Olympii, protože to bylo před zraky Dia a kdo by udělal podraz, ten by se Diovi znelíbil a Zeus by ho za to potrestal.“

„Bič boží,“ hlesnul Pepa.

„Tak,“ souhlasil Shootterhand. „Takže šlo o jakýsi poměřovnání sil – nebo pinďourů – před nejvyšší autoritou – hromovládným Diem. To je výhoda náboženství, že vytváří společenskou morálku. Ne, že by ji lidi neporušovali, ale vždycky existuje ta veřejná, falešná morálka – pokrytectví, že ,úctyhodní´ občané hlídaj ty ostatní,“ při slově úctyhodní naznačil ukazováčky a prostředníčky obou rukou ve vzduchu uvozovky. „To máš jako dneska, když se hlídá, kdo nemá dostatečně hodnotovej systém nebo je proruskej šváb. Úctyhodní občané hned začnou ukazovat na takovou černou ovci prstem a řvát…“

„A nahlašovat…,“ doplnil jsem.

„Na fejkbůku nebo na tvitru,“ přisadil si hned Bušmen.

„Farizejové,“ glosoval to Mireček.

Old Shootterhand přikývnul ještě jednou a pokračoval: „Jo, princip je furt stejnej, protože lidi se, jak víme, neměněj, ale pojďme k myšlence a principu tý původních olympiády. Tenkrát byly městský státy, žeáno?“ položil opět řečnickou otázku. „Tedy de facto malý celky, byly to takový větší kmeny a kmenová kultura vládnutí vychází z původní kultury tlupy – práva silnějšího. Kdo všechny přepral, ten byl náčelník…“

„Já myslel, že náčelníkem je ten, kdo má největšího pinďoura,“ namítnul jsem v žertu.

„Knoflíkovou válku sem teď nepleť,“ mávnul rukou Old Shootterhand, „ale máš pravdu. To poměřování pinďourů nám, chlapům, zůstalo dodneška.“

„No, a co myslíš tím principem tlupy?“ zeptal se Bušmen.

„Hele, znáte z bájí, pověstí a dějin takový ty případy, kdy proti sobě stály dvě vojska a utkali se jejich vůdcové nebo náčelníci?“ zeptal se Old Shootterhand. „Jako v pouličním gangu: rozdali si to mezi sebou na férovku dva kohouti – vůdce a vyzyvatel, případně vůdcové dvou soupeřících gangů. V přírodě to takhle funguje u vlčí smečky. Nebo u některých stádovitý zvěře, ale tam bývá jeden samec na stádo samic – třeba jeleni, ale to sem teď nepatří.“

Lovil jsem usilovně v paměti nějakej osobní souboj vojevůdců nebo králů před bitvou, ale nemoh´ jsem si honem za boha na nic vzpomenout, napadaly mě jen samý případy, kdy krále v boji zabili běžný vojáci a pak ho ještě zpravidla okradli anebo vláčeli za koněm – jako Přemysl Otakar II., Konstantin XI., možná Richard III., ten vyrazil ve svý poslední bitvě u Bosworthu osobně proti Jindřichu Tudorovi. Napadla mě třeba taky West Side Story, ale to mi přišlo trochu mimo mísu. Ostatní se ovšem usilovně vůbec netvářili, lemtali jen dál svý pivo a pohodlně čekali, až jim to Shootterhand řekne.

„A kdo z nich vyhrál, toho strana vyhrála celou bitvu nebo válku, nestálo to život žádnýho prostýho vojáka, ale výsledek byl stejnej, jakoby jedna armáda porazila komplet tu druhou. Nebo se to alespoň považovalo za znamení přízně bohů před nadcházející bitvou, což mělo dopad na bojovou morálku obou stran. Nebo vyslali za sebe největší borce v zastoupení – vemte si třeba Homérovu Illias a souboj Achilla s Hektorem,“ pokračoval Old Shootterhand.

„Takže původní olympiáda byla vlastně poměřování sil – zástupnej boj?“ uvažoval Pepa.

„Podle mě určitě,“ souhlasil Old Shootterhand. „Ve světle těch souvislostí, co jsem uváděl. Když vyhrál borec týmu, totiž tlupy nebo kmene A – řekněme v lukostřelbě, rozmysleli si tlupy B,C a D je napadnout, protože měli evidentně nebezpečný lukostřelce atd. Ergo kladívko TAKHLE podle mě vlastně vzniknul sport jako takovej – původně tedy jako zástupná prezentace nebo demonstrace síly a bojovejch schopností – a to na kmenovým, později místním nebo národním základě. Proto taky vznikaly lokální kluby – třeba ve fotbale – který soupeřily mezi sebou, čímž zastupovaly svoje místní fanoušky – typicky Viktorka Žižkova byla klubem zastupující obyvatele Žižkova a samozřejmě na stejným principu vznikly i nároďáky. Teď nemluvím o olympiádě, ale o principu reprezentace,“ upřesnil Old Shootterhand, napil se a hned se chystal pokračovat ve svejch vývodech, jenže Pepa využil jeho přestávku pro dodržování pitnýho režimu a přerušil ho.

„Tyvole,“ zasnil se, „dovedete si to představit, že by si místo tý děsný války dali mezi sebou po držce Putin se Zelenským a kdo by vyhrál, toho strana by vyhrála. Žádný mrtví, jen možná pár vyraženejch zubů a monokly…“

„To by vyhrál Putin,“ skočil do toho hnedka náš největší dezolát Bušmen o kterým se šuškalo, že doma tajně poslouchá „Moskvu“, protože patřil ke generaci, která se ještě učila povinně ruštinu místo angličtiny.

„To těžko, už je starej,“ oponoval mu Pepa.

„Ale je to judista, jezdí na motorce a na medvědovi,“ trval si na svým Bušmen.

„Ten medvěd, to byl internetovej fór, ty kokote!“ utahoval si z něj Pepa.

„Zelenskej je sice prcek, ale vypadá dost namakaně,“ osmělil se vstoupit do debaty Mireček.

„Volové, nepřerušujte mě!“ láteřil Shootterhand. „A nebudeme se tady pouštět do žádnejch větších akcí, nejsme na to voblečený!“ narážel nejspíš na tu zmínku u judistovi Putinovi.

„Nebo by mohli zápasit Trump s Bidenem,“ nedal se utnout Mireček.

„To ne, s Bidenem ne, ten už je ze hry, dneska by musel s Kamalou…“ upřesňoval to Pepa.

„No, pokud by se Trump prohlásil za ženskou…“ dodal jsem. Náš stůl vybuchl v hurónskou salvu smíchu. Když jsme se uklidnili, jal se evidentně naštvanej Shootterhand pokračovat ve svý olympijský teorii.

„Máme tu vlastně tři různý podoby, totiž období, olympijskýho…, no…,“ zarazil se, jak to vlastně nazvat.

„Hnutí?“ pomohl jsem mu.

„Nooo…, dobře, tak hnutí,“ souhlasil váhavě Old Shootterhand a vzápětí zahartusil, „…a nepřerušujte mě furt, kurva! Máme tady v historii teda tři typy olympijskýho hnutí: první byly ty původní antický, pak Coubertinova renesance a od roku 1936 nacistama zpolitizovaný a následně koncem XX. století ještě zkomercionalizovaný sportovní megaparády. Antickou myšlenkou a principem bylo poměřování sil a bojových schopností nejlepších borců kmene nebo státu. Coubertinova obnova olympijských her byla taky původně motivovaná válečnickou bojeschopností – totiž fyzickou přípravou na případnou válku – prostřednictvím sportu. V XIX. století se taky ještě dost válčilo rukama a pochodovalo se na pozice pěšky – vzpomeňte si na Švejkův maršbaťák, tedy maršbatalion – der Marsch je německy pochod…“

„Bacha, ale tohle slovo zrovna Němci převzali z francouzštiny,“ upozornil jsem.*****

Pepa s Bušmenem obrátili oči v sloup jako vždycky, když jsme my dva zabředli do lingvistickejch jemností. Old Shootterhand mi na to ale přikývnul a pokračoval: „Olympiáda měla ke sportu motivovat a přinést mu slávu a prestiž. Jenže od původní Coubertinovy myšlenky čestnýho amatérskýho soupeření, posunování hranic lidskejch fyzickejch schopností jsme se ale dostali kam?“ udělal dramatickou pauzu, rozhlídnul se po nás a napil se piva.

„Do prdele?“ zeptal se nesměle Mireček.

Pepa s Bušmenem se rozřehtali.

„Jo,“ přikývnul Old Shootterhand, „přesně tam. A nejde jen o olympiádu, ale o celej sport. Co se tak změnilo? Hlavně v posledních cé cé á 40 letech? Stejně, jako se globalizuje celej svět, tak se globalizuje a komercionalizuje sport. Začíná mizet původní kmenovej/státní princip sportů – tedy že sportovec hraje za nějakou skupinu, obec, národ, ale že je ,profesionál´, tedy nájemnej hráč, de facto žoldnéř. Ty jsi zmínil francouzskej fotbalovej tým,“ obrátil se na mě. „A co dnešní německej národní mančaft?“ připomněl. „Ale nejen nároďáky, ale i tradiční kluby – dřív když jsi byl Sparťan nebo Slávista, byls jím jako hráč celoživotně – viz třeba Plánička, dneska hraješ za ten klub, kterej si tě ,koupí´a co hůř – kluby svý hráče dokonce ,prodávaj´!“ řekl zhnuseně. „Slyšíte tu strašnou věc?“ pozvednul opovržlivě levej horní koutek úst. „Kupujou a prodávaj hráče – a to jsou přece lidi!!!“ zvolal pobouřeně. „Hráči se dnes kupujou a prodávaj jako dřív dobytek nebo votroci…“

„Spíš gladiátoři,“ namítnul jsem.

Old Shootterhand mávnul rukou: „Nebo tak. Ale jim už nejde o reprezentaci tlupy, kmene nebo národa, ale jen vo ty prachy. Říká se tomu bejt profesionální sportovec. Profesionální sport de facto zničil sport, tedy sportovního ducha – zdravou soutěživosti a překonávání fyzickejch možností člověka.“

Mlčeli jsme a poslouchali.

„Celej sport se prostě – stejně jako celej západní civilizovanej svět – sklonil před zlatým teletem. Mimochodem, viděli jste zlatý tele na tom úvodním ceremoniálu? Kšeft über Alles, k tomu se modlej!“

„Ale dívat se na sport je pěkný,“ oponoval Bušmen. „Třeba na fotbal, formuli 1, ale i na tu atletiku.“

„To jo, ale koukáš se v podstatě na cvičený opice, který předváděj svoje schopnosti za peníze – tedy na něčí objednávku – třeba majitele fotbalovýho klubu,“ kontroval Old Shootterhand. „Slyšíte to zase? Klub má majitele a kupuje a prodává hráče. Tyvole! Nečekejte žádný ideály, nečekejte boj za nějaký barvy. Druhej den může hvězda týmu A bejt hvězdou týmu B, jakmile ho prodaj, respektive si ho koupěj.“

Pokyvovali jsme s Pepou, Mirečkem a Bušmenem souhlasně hlavama.

„Ta formule 1,“ přisadil si Pepa, „už taky dlouho stojí za hovno. Vod tý doby, co se tam týmuje a říděj motory na dálku počítačem, je to nuda. To už není individuální souboj špičkovýho inženýringu a  jednotlivejch závodníků, ale stájí, pro který ti řidiči makaj. Mě to teda přestalo bavit.“

„A aby toho nebylo dost, tak se do sportu ještě ke všemu zamíchala politika,“ pokračoval Old Shootterhand. „Podívej se, jak se to už párkrát zneužilo. Olympiáda 1936, olympiády 1980 a 1984 a nejčko ta aktuální. Začalo to sloužit k prezentaci nějakejch ideologických cílů – nacismu, socialismu a dneska wokeismu, no.“

„Taky nezapomeň, že na olympiádě v roce 1936 nesměli vystupovat židovský sportovci – a nejen německý,“ připomněl jsem.

„Jo, představ si,“ souhlasil se mnou Old Shootterhand, „že prej některý státy, teda jejich vlády, do Německa nevysílali židovský sportovce, aby tím nedráždily Adolfa.“

„Ten únos izraelskejch sportovců ve dvaasedumdesátým byl de facto taky politickej čin á la teroristi. V roce 1980 zase nesměli tehdejší západní sportovci do Moskvy, my – tedy sportovci socialistickýho bloku – zase na oplátku za čtyři roky do Los Angeles a dneska nesměj Rusové do Paříže,“ dodal Pepa.

„Pár jich tam na tajňačku bylo, myslím“ vzpomněl jsem si. „V tý Moskvě i letos v Paříži.“

„Jo, ale musej vystupovat pod olympijskou vlajkou, ne pod vlajkou svý země a to už zase porušuje ten princip OH a sportu vůbec,“ kontroval Old Shootterhand. „Zakazování účasti sportovcům nějaký země  je zase číčovina, která nemá s původní olympijskou myšlenkou nic společnýho. Jak se chceš poměřovat, když tam chyběj borci nějaký země nebo národa?“

„Jo, jako loni na tom mistrovství v hokeji bez Rusáků!“ ročílil se Bušmen. „Jakejpak to seš mistr světa, když jsi nezkřížil hokejku s ruskou sbornou?!“

„Tady zase bacha,“ nesouhlasil Old Shootterhand, „tam, bohužel, princip zlatýho telete funguje už dlouho – tím je americká NHL. Vždyť víš, že na mistrovství posílaj Amíci jen hráče, který nejsou ve finále NHL, protože je potřebujou tam. Točej se v tom, samozřejmě, zase šílený prachy.“

„Aha, tyvole,“ vece Pepa, „takže tady na tom je krásně vidět, že když jsou nejlepší borci potřeba ve vostrý bitvě, tak je na olympiádu nikdo nepošle.“

„Historia magistra vitae, volové“ vytasil se Shootterhand se svojí oblíbenou hláškou. „Je to furt dokola.“

„Hele, mimochodem, víte, že ta olympiáda v roce 1980 měla bejt původně u nás?“ prohlásil k našemu překvapení Mireček. „Ale pak soudruzi z Moskvy rozhodli, že bude u nich, tak jsme ostrouhali.“

„Ajo, vidíš,“ souhlasil Pepa. „Teď nedávno jsem někde čet´, že nějaký paneláky – snad na Žižkově – měly bejt postavený jako ubytování pro olympioniky.“

„Seš kousek vedle, totiž nad, “ upřesnil jsem, „ty paneláky nestojej na kopci na Žižkově, ale pod ním. Na Invalidovně. Kde si myslíš, že asi vzal svý jméno hotel Olympic?“ ******

Old Shootterhand, Pepa i Mireček a Bušmen se jako na povel všichni napili piva. Chtěl jsem si taky loknout, ale začalo se mi chtít na hajzl.

„Jen aby to pořádání nechtěli hodit v dnešní době na nás. Kvůli prachům, víš?“ komentoval to Pepa. „Jako, že bychom to zacálovali. A dopředu. Jako všechny ty vakcíny, co se vyhodily, nebo ty stíhačky, co dostaneme až někdy za deset let… Dneska se všechno dělá na dluh.“

„Tak to nám snad určitě nehrozí,“ uklidňoval ho Bušmen. „Vozovou hradbou proti možnosti uspořádání olympiády u nás je to nový stavební řízení. S tím bysme do začátku her – i kdyby se tu konali za 20 let – nepostavili ani olympijský kadibudky.“

Zachechtali jsme se. Nováckej vejplach pro bezmozky přerušila reklama na dámský vložky.

„Tondo, ztlum to!“ houknul hned někdo od stolu v rohu hospody.

„Jdu se vychcat,“ zvednul jsem se.

„Jdu taky,“ přidal se Pepa.

Naše olympijská debata tak ten večer skončila.

. . . . . .

*Noli tangere circulos olympicos – Žádám tě, neruš olympijské kruhy – variace na poslední Archimédova slova. Podle Valeria Maxima Archimédés vojáka požádal: „Žádám tě, neruš mi mé kruhy,“ (Latinsky: Noli turbare circulos meos někdy také Noli tangere circulos meos) voják ale Archiméda probodl, aniž by věděl, o koho se jedná. https://cs.wikipedia.org/wiki/Archim%C3%A9d%C3%A9s

** https://cs.wikipedia.org/wiki/Haute_couture

*** Posvátný mír – Ekecheiria – byl vyhlašován a platil vždy během antických olympijských her.

**** Na těch druhých OH, roku 1900 v Paříži, se jako první Čech ocitl na stupních vítězů František Janda-Suk – byl druhý v hodu diskem. Janda-Suk byl tak neduživý, že ho nevzali do Sokola. Ale byl to přemýšlivý hoch a při studiu Myrónovy sochy Diskobola objevil půldruhého tisíciletí zapomenuté umění otočky, do té doby všichni házeli diskem jako klackem. Za své druhé místo na olympiádě tehdy Janda-Suk dostal stolní kalendář. (via Petr Stančík na FB)

***** marcher – chodit (fr.), marschieren – chodit, pochodovat (něm.) – pro zajímavost march znamená pochod i v angličtině https://www.collinsdictionary.com/dictionary/german-english/marsch

****** Poslední stavbou byl pak hotel Olympik otevřený v květnu 1971. Byl jednou ze staveb realizovaných v rámci přípravy Prahy na pořadatelství letních olympijských her v roce 1980. Stejně tak mělo sídliště sloužit jako olympijská vesnička, avšak po kandidatuře Moskvy Praha svou kandidaturu stáhla. https://cs.wikipedia.org/wiki/S%C3%ADdli%C5%A1t%C4%9B_Invalidovna

Chcete vědět víc? Přečtěte si knihu Majn Kochbuch – Chleba, špek, zelí a chlast aneb Hipíkova nekorektní kuchařka s úvodem Svět podle Old Shootterhanda & Základy Agroanarchie.

Knihu seženete zde: https://shop.tichadohoda.cz/majn-kochbuch/

Více o Shootterhandovi a ukázky z jeho knihy v blogu zde: https://web.litterate.cz/chcete-vedet-vic/e už evidentně úplně mimo. I Fiala začíná být pěkně mimo. Takže pozor na to, co je taky schopný podepsat. Válkychtivých šílenců má na to kolem sebe dost.

DALŠÍ VĚTIČKY ZDE