Do moji prvni knižky sem napsal: "Dneska, na počatku roku 2008, sem si jisty, že se nachazame v jednom z nejšťastnějšich obdobi našich dějin. Snad poprve v hystoryji žijeme obklopeni spřatelenyma narodama, kere nas nechcu hned pozabijat a vyhnat na Sibiř. Naše pevně dane hranice su hranicama kompaktniho naroda, ekonomika je na vzestupu a pomalu se vracame tam, kaj zme ekonomicky byli za Franca Jozefa Jedničky (a pak ještě možna chvilu v době mezi prvnima dvěma velkyma valkama).
Hystoryja nas bohužel uči, že idealni stavy netrvaju dluho a za rohem už čihaju tragicka nebezpeči, o jejichž multykulturnich hruzach zatim nic netušime. Naštěsti. Bo kdybyzme tušili, co je před nama, možna byzme už davno kajsik zdrhli. Tuž využijme obdobi, kdy se vezeme na uspěšne vlně středni Evropy i Česke republiky k temu, abyzme ziskali z teto vlny všecko pozityvni, co nas može obohatit. Toto obdobi nemusi dluho trvat."
 
.............................
 
Dneska, po skoro 15 rokach musim bohužel konstatovat, že to nevyšlo. Projebali zme čas, kery nam byl dany. Rozkradli zme sami sebe. Prvni kriza přišla nedluho po napsani řadku z roka 2008.
Druhu krizu v rokach 2012-14 zme snad ani jako krizu nevnimali. A přesto zme se každym měsicem nořili hlouběji do bahna otroctvi. A tak zme nebyli schopni odolat utokum na občanske svobody v době koronopodfucku po roce 2020. A ukazuje se, že zme naprosto bezzubi a neschopni postavit se chlopsky k problemum, kere přinaša dnešni ekonomicka krize, keru zme si sami zapřičinili a keru zbaběle schovavame za rusko-amerycky konflikt na Ukrajině. Jsem meně optymistycky, než sem byl před finančni krizi v roce 2008.
A přesto vim, že to neni ztracene, bo v teto pozici byli Češi po staleti a nakonec zme stejně stali na vitěznych stranach.
© Ladik Větvička, 2022